Úzkost po traumatu
Dobrý den,
Potřebovala bych radu.
V poslední době (tak 2 roky) vnímám že je se mnou něco špatně. Přijde mi že mám strach z lidí. Když jsem ve větší skupině, většinou nic neříkám, někdy se až bojím že se mě někdo na něco zeptá (chci něco říct, ale nic mě nenapadá a nebo mám strach), mám problém vyjádřit se, říct svůj názor, mluvím překotně. Ve škole, když vím správnou odpověď na otázku kterou učitelka pokládá, tak mi strach nedovolí to říct nahlas, v hlavě si jen opakuji ať to řeknu že se nic nestane,ale prostě to nejde, když se mi někdy podaří říct odpověď nahlas, mám palpitaci a rozechvěji se, i když jsem odpověděla správně. Ze školy se vracím unavená a s bolestmi hlavy. Jednou za čas předstírám že mi je špatně, abych nemusela do školy. Občas mi přijde že se semnou někdo baví jen ze soucitu, nebo že mě někdo využívá, když se někdo začne smát tak mi hned přijde že se směje mě... Do 6. třídy jsem byla úplně jiná, byla jsem velmi oblíbená, nebála jsem se mluvit, měla jsem ráda kontakt s lidmi, vystupovala jsem před lidmi, účastnila jsem se školních aktivit, byla jsem ráda středem pozornosti, měla jsem spoustu kamarádů, ale v 5. třídě mi zemřela mamka, dva roky na to stěhování, v novém městě se mi vůbec nelíbilo a já se začala uzavírat do sebe, měla jsem stavy, kdy jsem si říkala že už to dál nezvládnu, brečela jsem skoro každý den, to mi bylo tak 13 let. Teď na střední škole mi přijde že se to ještě zhoršilo a už to sama nezvládám, přesto vyhledávám kontakt s lidmi, nevadí mi se zeptat cizího člověka na ulici kolik je hodin, nevadí mi se na něco zeptat prodavačky, ale když jsem například šla s kamarádkou a s jejími kamarády ven, byla jsem zticha a cítila se blbě, jen jsem čekala kdy půjdeme pryč, s některými lidmi mi vadí i oční kontakt. Stává se mi že z ničeho nic mám hroznou náladu, mám záchvaty breku, říkám si že to musím změnit, že musím začít žít, že se musím přestat bát, ale nejde mi to překonat. Je to pro mě těžké napsat jak to cítím, takže doufám že to bude aspoň trochu srozumitelné.
Dobrý večer Zdenko, děkuji za dotaz. Je mi moc líto toho, co prožíváte, ani nevíte jak ráda bych Vám pomohla. Z mého pohledu jste prožila několik zásadních stresových situací - smrt Vaší maminky, pro dítě už nemůže být nic horšího, stěhování do cizího města. Máte v sobě hluboké trauma, které potřebujete okamžitě začít řešit, rozplétat ten problém od začátku. Ty pocity, že si nevěříte před třídou, jsou svým způsobem normální, to ve větší či menší míře prožíval v dospívání každý z nás, ovšem je třeba s těmito pocity pracovat, ju vás na ně budou mít velký vliv ta prožitá traumata, jistá úzkost ze situací, z lidí. Nebojte se, bude to zase dobré, máte nějakou dobrou kamarádku, které se můžete svěřit, babičku, tatínka? Moc prosím naše sestřičky, aby se pokusily sehnat pro vás fajn psychoterapeuta - psychologa či psychiatra, který by to s Vámi všechno rozebral, uvidíte, že budete brzy zase v pořádku. Pěkný večer, budu Vám držet palce, s pozdravem, KJ.
Dobrý den, Zdenko, je dobře, že jste napsala a rozhodla se svůj stav řešit. Ano, prožila jste moc těžké situace. O tom, jak může být život těžký a nespravedlivý jste se dozvěděla dříve než by to bylo vhodné. Zemřel vám zřejmě nejbližší člověk- maminka. Pak jste změnila bydliště, kolektiv a celý život se najednou změnil. Přemýšlím, jestli jste měla možnost mluvit o svých tehdejších pocitech, jestli vám někdo vysvětlil, co se přihodilo, jestli jste mohla truchlit a oplakat maminku. Jestli jste rozuměla , jestli jste si něco nevyčítala......měla bych mnoho otázek, které měly být zodpovězeny ve vašich deseti letech, když jste chodila do 5.třídy. Velmi pravděpodobně mohou být vaše fobie a úzkosti spojeny s událostmi, které jste prožila.
Bylo by velmi vhodné, abyste si našla psychologa. Pokuste se najít podle pozitivních recenzí nebo se můžete i zeptat někoho, kdo už u psychologa byl a doporučil by vám ho. Psycholog si s vámi citlivě promluví, pomůže vám situaci uchopit jinak, bude vás provázet a podporovat. Společně můžete najít cestu, jak problémy řešit.
Velmi správně jste pochopila, že se děje něco, co není v pořádku, že tak byste se cítit neměla. A velmi správně jste se rozhodla situaci řešit. Moc se přimlouvám, abyste k psychologovi začala chodit co nejdříve. Nemusíte se trápit víc než je nutné. Říct si o pomoc je známkou vašeho zájmu o sebe- a to je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou pro sebe může člověk udělat. Moc vám držím pěsti.
